Pražský kytarový Mozart a jeho rusínská matka. Andrej Fozikoš. "Ruská Cena". Praha, 2011.

Měl jsem štěstí: byl jsem na koncertě Štěpána Raka… Když posloucháš jeho nástroj, zapomínáš na hemžení světa, zbavuješ se břemene všedních starostí a jaksi bez námitek souhlasíš s názorem jiného kytarovéího umělce Andrese Torrese Segovia, že kytara - to je malý orchester. A když je navíc v rukou velmistra kytarového umění, jehož srovnávají s Mozartem a Paganinim, protože nikdo na světě kromě něj není schopen hrát malíčkem pravé ruky stejně nádherně, jako ostatními prsty, pak je to orchester nejvyšších kvalit. Efektní hra Štěpána Raka jakoby vyvrací skutečnost existence pouze šesti strun a desetíiprstů. Britský časopisClassical Guitar ještě v roce 1984 napsal: „Lze předpokládat, že příští generace kytaristů bude hodnotit Š. Raka jako jednoho z geniů naší epochy“. Abych konečně mohl přestat s komplimenty, uvedu ještě jeden, poslední citát: „Ve třídě klasické kytary jsou špatní kytaristé, dobří kytaristé, vynikající kytaristé a… Štěpán Rak“. Tato poklona je z článku světově proslulého kritika Johna Buttona v novozelandských novinách The Domino ze dne 23. ledna 1992.
Štěpán Rak, kytarový kouzelník, profesot Pražské konservatoře, se loni v srpnu dožil 65ti let. Nebo to není v srpnu? Před pěti lety, když se mu blížila šedesátka, profesor mi se smíchem ukazoval občanku, v níž bylo uvedeno datum narození – 8. srpen 1945: „Když je toto datum pouze orientační, budu muset slavit jubileum celý rok“. A co je tu vlastně k smíchu?  

Hádanka s příchodem na svět...
«Budoucí hudebník se narodil 8. srpna 1945  na Ukrajině, byl ponechán rodiči na pospas osudu a ujala se ho sovětská vojska, která táhla na Prahu, kde ho adoptovala rodina Raků“, takovýhle nesmysl otiskla agentura RIA Novosti u příležitosti prvního koncertu Štěpána Raka v Moskvě, aniž by se zamyslela nad tím, jak mohlo dojít k podobnému vývoji událostí. Je však pravda, že agentura jen bezmyšlenkovitě opsala legendu, která již dlouho žije vlastním životem na internetu.
Bližší ke skutečnosti bylo mínění samotného kytaristy, který ještě nedávno měl za to, že se narodil nejspíš někdy začátkem roku 45, a datum 8. srpna jen zakotvilo ten den, kdy jeho matka Vasilina Slivko(vá), zdravotnice Československého armádního sboru Ludvíka Svobody, byla nucena nechat nemocného kloučka v jedné pražské nemocnici a vrátit se domů, na Podkarpatskou Rus', která tehdy již přešla k Sovětskému svazu. No a poté západní hranice SSSR byla uzamčena… V Praze mezitím dítě adoptovali lidé s biblickými jmény – Josef a Marie, kteří se mu stali hodnými a milujícími rodiči.    
Štěpán Rak se o svém „nestandardním“ původu dozvěděl až po umrtí své adoptivní matky v roce 1989: zanechala mu dopis s několika jí známými podrobnostmi a omluvou, prý neměla sílu vrátit ho biologické matce. Štěpán zahájil pátrání a po letech zjistil, že jeho maminka jen o dva roky přežila paní Rakovou, a že na nynější Zakarpatské Ukrajině žijí jeho mladší sourozenci po matce  – sestra a bratr.  Profesorův syn Matěj, mimochodem taktéž dobrý kytarista, v roce 2002 se s nimi i viděl. Totéž zamýšlel i Štěpán, ale měl spoustu profesionálních závazků a když už byla cesta možná, bratr Volodymyr, řídič z povolání, někam zmizel…

... a její rozluštění
A jen v předminulém roce 2009 všechno konečně do sebe zapadlo: televizní pořad Čekej mně (První kanál RF) vypátral rusínské příbuzné hudebníka a zorganizoval setkání bratrů Štěpána a Volodymyra v přímém vysílání – vidělo to 100 miliónů diváků! – bezprostředně po koncertě kytaristy v kyjevském chrámu sv. Sofie.  V pořadu zazněla reálnější podoba zrození budoucího muzikanta: Vasilina Slivko(vá) porodila syna v pražské porodnici po osvobození, tedy 8. srpna, a byl pokřtěn v pravoslavním chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Později se objevily úvahy, že otcem dítěte byl československý generál Štěpán Zakolanský. Vasilina zůstávala v Československu, pracovala ve špitále v Bohosudově. Vzhledem k tomu, že v její domovině Podkarpatské Rusi byl tehdy hlad, Vasilina využila pořád ještě existující svobodu cestování a v březnu 1946 odvezla příbuzným potraviny a dítě předala do péče kamarádce. Jenže se přihodilo neštěstí: doma Vasilinu okradli, přičemž přišla o doklady a zpátky do Československa ji nepustili. Mezitím kamarádka musela odjet a dítě odevzdala do útulku, a právě odtud ho adoptovali bezdětní manželé Rakovi. V roce 1949 Vasilina přece jen dokázala přijet do Prahy. „Mlhavě si pamatuji jakousi ženu, která po celé dny stála na kolenou před našimi vrátky, ale máma Marie mne honila zpátky do domu“, rozpomněl si nyní Štěpán Rak.
Vasilina se vrátila na Pokarpatskou Rus' s prázdnou, poté se vdala, porodila syna Volodymyra a ceru Ljubu, ale na svého prvorozeného nezapomínala – vždy 8. srpna slavila jeho narozeniny. Jak se dozvěděla, komu předali jejího syna, zůstává záhadou. Zřejmě pomohlo to, že Vasilina byla nositelkou vysokých sovětských vyznamenání, což tehdy otevíralo dveře.

Zpívej, kytaro!
«Všechno zlé je k něčemu dobré» - i toto přísloví se hodí k tragédii, která postihla Vasilinu Slivko, jako každé matce, která ztrátila syna. Kdo ví, jaký osud by čekal Štěpána, kdyby zůstal s vlastní matkou, tím spíše v přihraničním Zakarpatí. A manželé Rakovi se postarali o adoptivního syna, dá se říci, jak nejlíp to šlo. Všas  něm rozeznali hudební nadání a udělali vše pro jeho rozvoj: syn zvládl teorii hudby a hru na kytaru v Pražské konzervatoři, poté studoval kompozici v Akademii muzíckých umění. Jeho věhlas jako kytaristy prudce stoupal.  Ve třiceti letech je pozván vyučovat hru na kytaru do Finska a dlí tam celých pět let (1975-1980), což v období socializmu bylo velkou vzácností. A poté tzv. sametová revoluce likviduje veškerá omezení a pražský virtuóz je na roztrhání - koncertuje v nejrůznějších místech zeměkoule, nyní má za sebou již 70 států.
Se začátkem nového století Rak objevuje pro sebe Rusko, a Rusko objevuje Raka. 16. března 2002 Štěpán Rak zahrál v koncertní síni Moskevské státní univerzity své dílo 20 000 mil pod mořem, věnované objetem zkázy ponorky Kursk. Pamatujíc peripetie vlastního osudu, hudebník dělá hodně pro charitu. Rok po tragédii v Beslanu, když mu řekli, že lidé v Beslanu doposud nemohou překonat šok, který utrpěli, že jejich duševní stav je depresivní, bylo jeho přáním jim pomoci. Profesor si tedy vyžádal záznam národních písní, které v Beslanu všichni znají, a na jejich základě vytvořil variaci, kterou nazval Květy pro Beslan. „Teď mohu říci, že cesta do Beslanu byla pro mě jedním ze životních zážitků, říká muzikant, a jsem šťastný, že jsen splnil všechno, co jsem si naplánoval, a že jsem mohl přinést radost  těm, kteří utrpěli tak krutou bolest“.
A po setkání s bratrem Štěpán jakoby znovu našel svou původní vlast – Podkarpatskou Rus' a veřejně se začal označovat za Rusína. Je rozhodnut zajet  do malé vesničky Olexandrivka  v Podkarpatí a odehrát v místním kostelíku, kde byla pokřtěna jeho matka Vasilina Slivko(vá), koncert na její počest.