Na sv. Mikuláše v Užhorodě tradičně – "Ruská Сena 2007"

Share |


Janoš Demeterovič Sitar recituje svého Jesenina	Senzace večera – Rusínka Krystina Rusin	J. Macola čte "Sobake Kačalova"

Z projevů účastníků:

A.V.Gegalčij:Tentokrát jsme ve slavnostní části spojili dohromady vážné i ne zcela vážné stránky projektu. Proto v předvečer velkého svátku všech pracujících – dne sv. Mikuláše musím v první řadě složit účty týkající se plnění kapitalistických závazků Nadace Ruská cena.
Podnikání v staré západní Evropě, v Česku a Slovensku, v Rusku a dokonce, nehledě na nekonečné volby, na Ukrajině, si vedlo v roce 2007 úspěšně. Dodali jsme strojírenské komplexy z Německa, Švýcarska, Dánska a Francie do Ruska, Běloruska a na Ukrajinu. Znamenitě jsme spekulovali s nemovitostmi na známé Polonyně Rovna a v prestižní lokalitě venkovní rezidence českého prezidenta. Něco málo jsme vydělali na investičních konzultacích v různých končinách zeměkoule. Celkově uzavřela Nadace finanční rok s plusovým saldem.
K mé lítosti se nemohu pochlubit, že by se na pozitivním výsledku hospodaření fondu podílela Podkarpatská Rus. Dřevo z Karpat, bohužel, již zmizelo za kopečkami, těžba mužijovského zlata přijde dráž, než jeho koupě v klenotnictví v Albánii, záplavy a navazující dotace, od nichž bylo možné urvat příjemný kousek, se v tomto roce nekonaly… Avšak jsme optimisté a vkládáme velké naděje do nelegálních dodávek pracovní síly – našich slavných gastarbeitrů – na šengenské stavební trhy, a spoléháme také na příjmy ze sílící migrace soudruhů z Asie přes náš blahoslovený region. V tom je naše skvělá finanční budoucnost!
V zúčtovacím období jsme, jak již je zvykem, pokračovali v pátrání po kolčakovském zlatu, na jehož zmizení se podílela má sibiřská familie – legendární rusko-rusínský tlumočník Mikuláš Gegalčij, stejně jako četní Rusíni z československých legií, které se projeli revolučním Ruskem a část tohoto zlata si přivlastnili. A, jak se povídá, uložili ho do Domu legií, který sídlí ve všem známé rohové budově na náměstí Korjatoviče. Je však třeba přiznat, že jsme tam nic nenašli. Vypravili jsme ale dvě expedice k hledání ruského zlatého pokladu: jednu k Rudému moři pod Šarm al Šejch, a druhou – na nechvalně známé Bodamské jezero v samém středu Evropy. Zatím se nic kovového neobjevilo.

Zato v knihovně českého parlamentu jsme vypátrali velice zajímavé podrobnosti o osudu zlata. V hledání v archívech určitě budeme pokračovat. Přeje-li si nám někdo pomoci a připojit se, pište nám nebo volejte.
Se zvláštním uspokojením sděluji, že letos díky podpoře rusínské diaspory se nám podařilo rekordně navýšit prémiový fond. Je přitom pozoruhodné, že charitativní příspěvky došly také od dvou žáků prvního dnešního laureáta Ivana Sitara!

I.Sitar: „...Cena jako symbol uznání je pro mne mimořádně důležitá. Jako každý tvůrčí člověk totiž stále pochybuji, jsem skutečně básník? Nyní však lze již přemýšlet také o vydání svých překladů a básní…“

K.Rusin: „...na hodinách Janoše Demeteroviče z matematiky jsem s konečnou platností pochopila - jsem Rusínka!“

I.Petrovcij: „...Jako profesionál občas závidím, jak přesné a šťavnaté jsou Sitarovy překlady...“

A.V.Gegalčij: „Sitar ve skutečnosti nejen že přeložil, on především přenesl Jeseninovou poezii na Podkarpatskou Rus. Zkusím vysvětlit, co tím myslím. Kdysi jsem byl ohromen filmem, který Kurosava natočil podle Dostojevského románu Idiot. Dá se říci, že jediné co v tom filmu zůstalo z ruských reálií, bylo to, že se události vyvíjejí na nejsevernějším z japonských ostrovů, a ruští emigranti tam údajně na saních „trojkách“ přijížděli na návštěvu k bohatým Japoncům. Zdá se, že drnčely také balalajky a kytary. Všechno ostatní bylo japonské. A kníže Myškin byl bývalý válečný zajatec, který se vracel z amerického koncentráku. Možná, že Kurosava cítil, že nedokáže pravdivě vyložit Japonsku a světu velikost vášní cizí pro něj samotného a pro diváky země. Avšak jeho japonské „přeložení“ těchto vášní pochopili nejen Japonci, ale i celý svět. Jeho Idiot se stal skvostem světového umění. Vyrovnal se originálu. Tedy, když Janoš Demeterovič říká:

Pyšuť mi, oš vam vnoči ne spyťcja,
Pudlyj son vam davyť dušu znov.
Vam sja snyť, oš z mene zli pjanyci
V korčmi cidjať v lavor z syrcja krov.

- pak vidím nikoli opilého blonďatého Jesenina v podmoskevské krčmě z počátku minulého století, ale Ivánka, Rusína-gastarbeitra, jenž se posadil v české pivnici hned na kraji a těžce se sťal po několika pivech s kořalkou a otrocké 12ti hodinové šichtě na stavbě v Říčanech u Prahy. A doma: v Koločavě, Iršavě nebo Solotvině čeká na něj matka – Hanna Vasiľovna... Tohle je mi niterně blízké, až to bolí, pochopí to srdce a jakýkoliv podkarpatský Rusín...“

I.Pop – náš první «prisrefusee»: „...Jsem kabinetní vědec a publicitu nepotřebuji...“

A.V.Gegalčij (odpovědi na otázky):

- Proč udělujete cenu člověku, který ji nechce?
- Naše pohnutky jsou zcela upřímné, je to kvůli velké úctě k tvůrčí činnosti Ivana Ivanoviče. Bez postranních úmyslů.
- Možná by bylo lepší nechat ho na pokoji?
- Nejde to! Dokonce, kdybychom si to přáli. Vysvětlím proč. Ivan Ivanovič sám označil EPR historickou bombou. A člověk, jenž vynalézá, vyrábí, prodává bomby, ať již historické či politické, nemůže čekat, že početní nepřátelé a oběti, ideologičtí protivníci a ideoví fandové ho nechají na pokoji. Klid takové osobě se může jenom zdát. Není divu, že mnozí lidé, o nichž I.I. napsal, píší dokonce dost podobně, ve stejném duchu o něm, šíří fámy, hrozí přes telefon a tak dále. A my jsme pouze skromní, neznámí ctitelé velkého rusínského vědce a publicisty Ivana Popa. Tedy, Možná ne úplně skromní a ne zcela neznámí, ale v každém případě - upřímní.
- Neztratí-li Ruská cena kvůli odmítnutí Popa své těžce vydobyté pozice?
- Kdo to může vědět! Záleží na tom, jak se na věc dívat: vždyť my dnes, stejně jako například Nobelova cena, máme svého „odmítače“. Byli přece „odmítači“ Boris Pasternak, JeanPaul Sartre. A my máme Ivana Popa. Naše Nadace stejně jako Nobelova cena nezná mechanismus odejmutí hodnosti laureáta. Pro větší důležitost budeme psát nelibozvučně znějící slovo „odmítač“ jeho francouzskou podobou – prisrefusee.
- A nechtěli jste náhodou pomocí Ruské ceny rezervovat si místečko v příštím vydání EPR?
- Ne, a předem jsme Ivana Ivanoviče upozornili, že použití zadního vchodu není náš styl.

- Co se stane s penězi, které nepřevzal Ivan Pop?
- Budou použity na prosazení jeho myšlenek a prací na internetu. V této všem, a zejména mládeži přístupné, celosvětové knize velice chybí seriózní díla o starších a novějších dějinách Podkarpatské Rusi. Ověřit si, jak jsme zužitkovali peníze může každý – navštivte prosím naše webové stránky.

P.Hecko: „Cena v tomto případě byla udělena velice vhodně. Ivan Pop udělal pro Podkarpatskou Rus obrovský kus práce, která byla konečně právem oceněna. A co se charakteru týče... ani jiní laureáti ho nemají sametový...„


Historická a politická bomba, vyrobená I. Popem.	"Úhlavní přátelé" a kolegové I.I.Popa v oblasti Ruské ceny diskutují o jeho díle	Ponechat Ivana Ivanoviče na pokoji se nějak nedaří...

Nadace "Ruská Cena" přispěla k vydání almanachu Zakarpatské krajské společnosti RUS' „Ruská kultura Zakarpatí“, vydání 2., Užhorod, 2007. Příspěvek byl předán Nině Malyškové-Lugové, dceři proslulého ruského vědce a vlastence A.J. Lugovoje, který se v den oslav nacházel v podkarpatské zotavovně...


Alexej Jevgenijevič Lugovoj-Fedosejev, ruský člověk na Pokarapatské Rusi	Rodina Lugových s docentkou L.Borodinou a básníkem V. Matolou	Užhorodečan Alik Lugovoj nastudoval hymny 6 ti států