30.05.2006 Všichni jako jeden muž?! Kdepak… - Rozhovor opatrovníka Nadace Nezávislá literární Ruská cena A.V. Gegalčije novinám Pravozaščita (Obrana lidských práv) č. 14(39).

Share |

V prosinci 2005 na sv. Mikuláše v Užhorodě byla udělena první Ruská cena. Jejími nositeli se stali Vladimir Bedzir a Ivan Petrovcij. Cenu předával opatrovník Mezinárodní nadace Nezávislá literární Ruská cena, bývalý užhorodečan A.V. Gegalčij, jenž poskytl rozhovor našemu dopisovateli…

Dop.:
Olexandře Viktoroviči! Povídá se, že jste se v Užhorodě objevil nikoliv v souvislosti s literární cenou, nýbrž kvůli hledání kolčakovského zlata, odvezeného z Vladivostoku a schovaného zde podkarpatskými Rusíny – československými legionáři.
A.G..:
Podkarpatská Rus' – to je země, kde se fámy šíří rychleji než elektronická pošta. Nestačil jsem ještě říci, že můj děd znával Haška, a už se mi donesla zpráva o tom, že jeho bratr se účastnil jednání o zlatě na straně bílých Čechů. Avšak naše rodina spíše bojovala s Kolčakem a legiemi, nežli se s nimi domlouvala.
Dop.:
Ale přiznejte, Olexandře Viktoroviči, všechno vypadá přinejmenším nečekaně: zmizel jste na 10 let z veřejné zakarpatské scény a nyní jste se objevil s jakýmsi nestandardním projektem Ruská cena. Co se stalo a co je to za cenu?
A.G.:
Začneme asi tím, že nejsem Olexandr nýbrž Alexandr. A byl bych rád, kdyby se mi říkalo tak, jak mne pojmenovali rodiče, a ne tak, jak nařizují úřady. Proto když první demokratický starosta Užhorodu řekl mým soudruhům-poslancům: „ Co se tady nimráte s tím Moskalem? Brzy je všechny odsud vykopeme…“ (marxista-leninista nevěděl, že jsem se narodil v Užhorodě. To však není důležité. Představte si, že by něco takového řekl politik v Kalifornii o Rakušanovi Schwarzeneggerovi!).
Pochopil jsem, že se Ukrajina noří do zmatku. Bojovat s tím, s touto nemocí nebylo pro mne zajímavé. I lék je v tomto případě pouze jeden – čas. V mnoha místech jsem za tu dobu byl, hodně viděl a různými zajímavými věcmi jsem se zabýval. Ale v podstatě jsem se od vlasti nikdy nevzdaloval. Tím spíše, že v epoše internetu stačí zapnout počítač – a už jsi v Užhorodě, na tržišti, a hned víš, s kým se rozhádal starosta, kdo najíždí na poslance apod.
Vždy mně zajímaly procesy, které tu probíhají. Některé z nich jsou natolik znepokojující, že to nedovoluje člověku, pokud není lhostejný, tvářit se, že nic nevidí, odvracet oči stranou. V průběhu novějších dějin Zakarpatí masově odsud odjeli Židi, Maďaři, Rusové, Němci. Podkarpatští Rusíni namísto uznání, svobody a kulturní autonomie, dostali příkaz stát se uvědomělými Ukrajinci. Všichni do jednoho! Oproti pestrému, unikátnímu, tradičně multijazyčnému prostranství se šikuje do jedné lajny jednotvárný dav. Tajemnící nových krajských a okresních výborů oddaně meldují „načalstvu“ o tom, jak jsou šiky vyrovnány: vmonolit, šedivý monolit! A to vše se děje v kraji, kdy dokonce „za Maďarů“ vycházely 22 maďarských, 9 rusínských, 10 ruských, 5 židovských, 4 ukrajinské, 3 česko-rusínské, 2 česko-maďarské, 1 maďarsko-rusínsko-české noviny. Dneska v kraji, kde kdysi pro ruskou gramatiku hlasovalo 313 škol, a za ukrajinskou – 114, se rodiče a učitelé bojí sdělit úřadům, že chtějí učit své děti v jiném, nežli státním jazyce. Ale vždyť je úkolem demokratické moci zajistit jim to.
Dop.:
Tedy moc má podporovat multijazyčnost a separatizmus?
A.G.:
Jestli že se moc považuje za demokratickou, musí zabezpečit stejná práva jak pro menšiny, tak pro většinovou společnost. To je bez debaty. Nebo se má přiznat, že je ubohá, středověká, mstivá nástupkyně Stalinových myšlenek a územních zisků. Ovšem, ta touha – vidět se v Evropě! Copak to lze, cpát se, kam nepatří?!
Dop.:
Pokud ale chcete něco napravit , je právě vhodná doba věnovat se politice.
A.G.:
K tomu by bylo nutno překonat příliš mnoho. To nedokážu. Ovšem zorganizovat Ruskou cenu dokážu. .
Dop.:
V čem je podstata ceny?
A.G.:
Upozornit na mnohobarevnost, nekonečnost tohoto kraje, podpořit ruské a rusínské spisovatelé Podkarpatské Rusi.
Dop.:
Již poněkolikáté se zmiňujete o Podkarpatské Rusi. Znamená to snad, že vyzýváte k vytvoření nového státu, ke změně existujících hranic? Vždyť to je trestný čin.
A.G.:
Podkarpatská Rus' – to je virtuální realita. Žijí v ní tisíce lidí z nejrůznějších koutků světa, kteří s ní udržují éterické, duchovní spojení. Nepotřebuje zákonem uznané hranice s pruhovanými hraničními kameny a nápisy „Stůj! Jinak střelím“. (Mimochodem, dokonce v Západní Evropě lze vidět takové rarity – zřejmě nemají čas je odstranit…) Vede se jí docela dobře ve webu – světové elektronické sítí. Připojte se k internetu, naťukejte ve vyhledávači slova «русин», „rusin“, „ruthenia“ - a otevře se vám celý svět. Jsou v něm i naše stránky: www.volny.cz/premija-ru .
Dop.:
Prvními laureáty ceny se stali Ivan Petrovcij a Vladimir Bedzir. Proč asi tak vyčnívají mezi současnými zakarpatským autory?
A.G.:
Oba dva mistrně ovládají jazyk. První z nich – ten starobylý, jenž má za sebou staletí útisku, „nekodifikovaný“, což mu však neubralo na kráse. Ten druhý – velký, mohutný, fantasmagoricky měnicím se při styku tisíciletí jazyk ruské „národnostní menšiny“. Oba dva nejsou jen naším objevem. Petrovcij je nositelem ceny A. Duchnoviče, Bedzir držitelem Zlatého pera Ruska.
Dop.: Nezaráží vás skandální sláva Ivana Jurijeviče?
A.G.:
Máte-li na mysli proces o urážce básněmi Petrovcije prezidenta a státních symbolů Ukrajiny, proces, který se nekonal, pak jsem jenom rád , že soudci prokázali tolik rozumu a občanské statečnosti, že tuto kauzu pohřbili. Jestliže však míníte jeho uličnické erotické zpívanky, pak jen připomenu, že toto téma zajímalo i Puškinova učitele Barkova, i ukrajinského velikána Kotljarevského, a mohl bych ve výčtu pokračovat…
Dop.:
Ale vždyť tyto zpívanky lze pojmenovat nikoliv diplomatickým termínem „erotické“, nýbrž přesně – „sprosté“. Jak je možné za takovou „literaturu“ udělovat cenu?
A.G.:
Nejsem literární kritik a stálý návštěvník literárních salónů. Avšak to, co se povedlo dosáhnout Petrovciji, zkusím popsat příklady z jiného prostředí. V stylové užhorodské restauraci hned při první návštěvě jsem se otrávil tvrdým jako podrážka „locí“, a při opakované mi naservírovali přesmaženého pstruha. Kuchaři jsou tam místní Zakarpatci, kteří znají spoustu místních receptů, a kteří se dokonce zdokonalovali ve Lvově. To, co dokážou ukuchtit je jistě chvályhodné, ovšem těžko stravitelné… V Praze, v restauraci Tbilisi, sympatický Gruzínec se chlubil, že jeho kuchyně je celá domácí – a skutečně z ní vykukovala stařičká teta a jiné příbuzenstvo. Charčo, šašlik, saláty a tkemalový sós – všechno bylo domácí. Avšak nedalo se to jíst, přesněji řečeno, nebylo to chutné. Jen chačapuri se tetičce povedlo… Restaurant zkrachoval. Nasytit houf milých sousedů, je jedna věc, ovšem nasytit vybíravé Pražany – druhá… Uzbek, šéf-kuchař moskevské čajovny Hodža Nasreddin, před tím, než nastoupil, učil se profesi v Itálii a Francii, pracoval v restauracích Berlín a Minsk. Jeho pilav, skopová žebírka, šurpa jsou bezesporu uzbecké. Ovšem jsou také nadýchané jako francouzské bagety, čerstvé jako italská zelenina, složité jako německé omáčky. Pochutnávat si na nich mohou i Japonci, i Kavkazané, i Ukrajinci.
Podobně amatér, jenž se projede autem po horách a zaznamená na magnetofon „původní“ zakarpatské písně, otiskne je následně jako sprosté častušky. Avšak kuchař Petrovcij, jenž do sebe vstřebal mluvu Osoje a Iršavy, Užhoroda a Mižhorje, jenž studoval ve Francii, překládal Bodlera, Petefiho, Puškina, uvaří nám bitaňhuské zpívanky, naše i nenaše zpivanky, chujomyjky (!) a jiné skvosty. Zbývá politovat, že přeložit je do francouzštiny nebo ruštiny nejde. Leda by to zkusil autor sám.
Dop.:
Myslíte to vážně?
A.G.:
Ano! Téměř vážně…
Dop.:
Kdo financuje projekt?
A.G.:
Mezinárodní nadace Ruská cena, včetně několika obyvatel virtuální Podkarpatské Rusi.
Dop.:
A přesněji?
A.G.:
Víte, je to smutné, ale někteří lidé jsou ochotni dát peníze, avšak nechtějí, aby úřady znali jejich jména. To je ještě jeden z „úspěchů“ současné Ukrajiny. Doufám však, že v blízké budoucnosti se mecenáši budou hrdě hlásit ke své účasti v projektu.
Dop.:
Je možné, že se jen nechcete přiznat, že projekt je financován Moskvou? Nebo Prahou?
A.G.:
Můžete napsat, že jsem se po mučení přiznal, že před 15ti lety při rozpadu SSSR jsem byl naverbován KGB s tím, abych přešel do ilegality a poté, v roce 2005 zahájil uplácení neúplatných spisovatelů Podkarpatské Rusi!
Dop.:
Proč vy, jako Rus, se pletete do zakarpatských a tím spíše rusínských záležitostí?
A.G.:
Je to notoricky známá věc: ruští dobrovolníci bojovali za pravoslavnou víru v Bulharsku. Ukrajinští ohaři bojují za ideály západní demokracie v Iráku. Lord Byron umřel za svobodu Řecka – „jakýho čerta lezl na ty galeje?“…
Dop.:
Říká se, že nakupujete domy a půdu v Karpatech… z jakých peněz?
A.G.:
Viděl jste takové dokumenty? A co do peněz… před časem mi v Užhorodu řekli, že jiný významný Zakarpatec ulil při koupi velvyslanectví tolik, že mu to stačilo na pořízení celého golfového klubu. Potkali jsme se v Praze a já povídám: „Nepůjdeme na golf?“ Odpovídá: „Já to neumím! A komise, říká, zjistila, že žádné nepravosti nebyly! A to hlavní - golfové hřiště stojí desetkrát více než celé velvyslanectví… a vůbec – makat je třeba!“ Ale fámy jsou nevyvratitelné…
Dop.:
Avšak povídá se, že to skupujete prostřednictvím „bílých koní“…
A.G.:
Opravdu? Tak to je dobře: nakoupíme, pak to prodáme kyjevským poslancům, a zisk poputuje do rozpočtu Ruské ceny, vše se bude hodit…
Dop.:
Vtipkujete?
A.G.:
Proč? Myslím to vážně. Jsem dlužník Podkarpatské Rusi. A dluhy je třeba vracet.